PUBERTA – Těší mě, seznamme se!

Pro své náctileté dítě dělám úplně všechno, přesto se mi vyhýbá, nepovídá si se mnou a nestojí ani o můj názor, ani o společný čas. Je Vám to povědomé? Pokud je tato situace pro Vás nová, vězte, že do Vašeho domova se pomalu stěhuje nový člen – puberta Vašeho dítěte, a je tak nejvyšší čas na seznámení. Pokud už výše uvedené dobře znáte a do života Vám vstoupila již v plné síle, mám pro Vás dobrou zprávu: puberta Vašich dětí pro Vás nemusí být noční můrou. Při troše dobré vůle si ji se svými dětmi užijete.

Možná Vás překvapí, že puberta skutečně probíhá už u jedenáctiletých dětí. Spouští se hormonální smršť. V mozku se odehrává především v amygdale – malé párové struktuře umístěné ve střední části spánkového laloku mozku, generující především emoce jako vztek, hněv, strach či úzkost. Když velí amygdala, vypíná prefrontální kortex v čelním laloku hned za naším čelem a našima očima, který řídí naše soustředění, chápání, rozhodování či schopnost plánovat – chcete-li naši racionalitu. Puberťáci proto často na první pohled vypadají jako skoro dospělí, a budí tak dojem, že se budou dospěle i chovat – racionálně. Místo toho nás ale dříve klidné a tiché děti šokují zdánlivě bezdůvodnými záchvaty vzteku, z extrovertů se najednou stávají hloubaví jedinci a doposud opatrné děti najednou riskují a vyhledávají adrenalinové zážitky. Všechny spojují nálady jako na houpačce, nesoustředěnost, vznětlivost a neschopnost cokoliv dokončit. Dospěle a racionálně se zkrátka nechovají.

Puberta není pouhým pokračováním dětství. Na dětství sice vývojově navazuje, ale v pubertě se de facto tvoří nová osobnost od A do Z. Pro nás jako pro rodiče je to mimořádně náročné – za těch deset let interakcí s naším dítětem už jsme ho dobře poznali a byť ne vše se nám na jeho chování třeba líbí, zase tak moc nás už nepřekvapí a víme, co můžeme v jaké situaci čekat. Ale najednou přijde puberta a my se díváme na cizince – nemluví naším jazykem, nezapadá do našeho prostředí a dovednosti, které perfektně ovládalo – např. udržovat nějaký režim, odpovědně přistupovat k povinnostem, schopnost rodiče vyslechnout a poslechnout – jsou najednou tytam.

Když je to mimořádně náročné pro nás jako pro rodiče, jak náročné to musí být pro puberťáky samotné? Zkuste zapátrat v paměti a pokud už Vám nic nenabídne, zkuste být mimořádně empatičtí: ani oni sami se nepoznávají – najednou jsou cizinci sami sobě. Celé dětství žili s nějakou fyzickou identitou a ta je najednou pryč. Krásné blonďaté princezny zvyklé odmalinka na obdiv najednou ztloustnou a ostatní se na ně dívají divně, kluky, kteří byli vždycky třídními favority a kápy třídy, přerostou úplně jiní kluci a obsadí jejich pozice, děti doposud úspěšné ve sportu skokově vyrostou, na tváři jim vyraší akné a dělá jim problémy vzpřímeně se pohybovat a do ničeho nevrážet, natož sportovat. Zpěváci mutují a už najednou hezky nezpívají. Z ošklivých káčátek se naopak stávají krasavice a nejsou na tuto v mnoha ohledech nebezpečnou realitu připravené. Naši puberťáci se tak dívají nevěřícně do zrcadla a říkají si: zůstane to takhle, změní se to a KDY už konečně a JAK? Nemění se ale jen tělesná stránka. Mění se povaha i myšlení. V mozku dochází k reorganizaci, jaká nemá v životě lidském obdoby a rychlostí a četností změn se dá přirovnat snad jen k období prvního roku po narození. Prefrontální kortex se úplně přestavuje, přichází čas na specializaci a dřívější nervová spojení mizí a nahrazují je nová, výkonnější. Jako byste místo úhledných lesních pěšin najednou začali stavět dálnice. Jejich efektivitu a rychlost zajišťuje obalení vláken myelinem. To je víceméně hotové jakmile náctiletí přestávají býti náctiletí. Pro nás rodiče ale i pro samotné puberťáky tak puberta představuje minimálně devítiletou výzvu. 

Pro každou fázi psychosociálního vývoje člověka jsou typické určité typy strachů. Strach ze tmy a z neznámého typický pro malé děti od dvou do čtyř let postupně ještě před desátým rokem věku nahrazují první sociální strachy. Pro puberťáka pak není nic horšího, než odmítnutí vyvolené skupiny – skupiny „nových“ přátel, těch které si sám vybral a o jejichž přízeň, obdiv a uznání stojí.

Zkuste být velkorysí a nekritizovat nové kamarády, buďte rádi, že jsou. Daleko těžší práci mají rodiče puberťáků, kteří kamarády nemají. Jsou daleko zranitelnější a daleko méně zazdrojovaní a zrovna potřeba přátel se náctiletým velmi těžko kompenzuje něčím jiným. Nemusíte se přetvařovat a nové kamarády svých puberťáků milovat. Ale skutečně bezpodmínečně byste zejména v pubertě měli milovat své děti a ve Vaší třeba teď sporé komunikaci zajistit, aby právě tohle věděli. Věděli, že Vaší láskou si mohou být jisti, ať se stane cokoliv – když třeba zjistí, že ti kamarádi, o které tolik stáli, nejsou ti praví pro ně. Když se budou chtít poprvé, nebo podruhé či potřetí s někým sblížit a přijde odmítnutí. Když udělají chybu a něco nezvládnou – i když jste je na to třeba padesátkrát upozornili včas, přesto musejí mít jistotu, že byť se budete zlobit, nepřestanete je milovat a budete tam pro ně s otevřenou náručí pro jejich často nevybíravé emoce a s ochotou poradit a pomoci, když o to budou stát. Že jste a vždy budete ten bezpečný ostrov, kde mohou kdykoliv zakotvit a být sami sebou, což sice v pubertě každý den vypadá jinak, ale Vy to tak jako tak ustojíte. Že je máte rádi takové, jací jsou a takoví, jací jsou, jsou v pořádku.

Že toho na Vás není zrovna málo? Není. Naštěstí existují praxí ověřené postupy. Najdete je zde.

Těším se na Vás!