Jen to nejlepší je pro mě dobré.

Jen to nejlepší je pro mě dobré! Slyšeli jste to??? Co ve Vás tato věta evokuje? Je to nabubřelost? Je to rozmar?  Je to projev narcisismu? NIKOLIV. Je to nejvíc, čeho můžeme docílit na neopakovatelné cestě ke svému nejlepšímu já, na cestě do největších hlubin své duše, nejniternějších zákoutí svého srdce a k nejvyššímu vrcholu našeho úspěchu.

Řada z nás se dostane v životě do bodu, kdy zdánlivě dosáhla vytýčených met, jakýchsi vydobytých jistot a přesto se nedostavuje pocit štěstí, který jsme si ve své mysli s danou situací vždy spojovali. Cítíme, že život nám tak nějak plyne mezi prsty a že to prostě není ono. Že jsme si vždycky představovali něco víc a že se zkrátka necítíme naplnění. Můžeme tomu říkat krize středního věku – obvykle právě ve středním věku se tyto pocity přihlásí. Často navíc v této době nějaká krize opravdu přijde. Jsme v letech, kdy se najednou začínají ozývat nečekané nemoci – nějaká nás vypeče, většina lidí má děti v pubertě nebo i starší, ale stále ekonomicky závislé a k tomu k rodičům všestranně kritické, což je psychicky velmi náročné. V práci můžou dát přednost mladším a údernějším a my se najednou potýkáme s útokem na náš status. Zároveň si začínáme uvědomovat, že strategie AŽ – až děti vyrostou, AŽ splatím hypotéku, AŽ nebudu mít tolik práce, nás vzdalují od nás samých více, než jsme si dovedli představit. Začíná život na dobu určitou – jisté je jen to, co je teď a tady, takže by to mělo mít co nejlepší hodnotu.

Není ale neobvyklé zjistit, že na takový život nemáme potřebnou výbavu. Žít tady a teď neumíme. Celý život jsme zasvětili budování toho, co teprve přijde a zabezpečením těch, kteří jsou na nás závislí. Kde v tom všem jsme my a naše aktuální potřeby a naše aktuální štěstí? 

Odpovědí na tuto otázku jistě existuje mnoho. Dobré je začít tím, že se opravdu hluboce zamyslíme a zkusíme přijít na to, kde a jak se chceme v našem životě na dobu určitou vidět třeba za rok. Doporučuji skutečně důkladné zamyšlení a potom hodnotné pomazlení s výsledkem. Abychom své já za rok dobře poznali a opravdu dobře si ho osahali. A pak ještě jedno důležité ujištění: určitě se tak vracíme k sobě a posouváme k naplnění našich autentických životních hodnot? Nebudou to další úkroky stranou? Když jsme si jistí, pak už můžeme jít bod po bodu a pojmenovávat, v čem mé já za rok je jiné než mé já dnes a co stojí mezi nimi. 

Já mám tuto cestu za sebou. Před čtyřmi lety mě zaskočila operace. Nádor byl naštěstí nezhoubný, ale otázky jako proč se to stalo zrovna mně a proč já musím přijímat nějaká omezení mě přiměly k relativně velkým změnám v životním nastavení a v životním stylu. 

Ne všechny změny byly jednoduché, ale všechny byly odměňující. S mým dnešním já jsem více v souladu a ve větší harmonii. Stále jsem ale na cestě, která je pro mě cíl. Každý den aspoň o krok vpřed a hlavně ne o krok zpátky. A když už ten krok zpátky přijde, tak si dávám pozor, aby byl jen jeden a po něm další vykročení vpřed.

ŠTĚSTÍ je velice individuální. Každý si ho představujeme jinak a cítíme jinde. Ale aby nám do života přineslo skutečnou hodnotu, mělo by se u nás zabydlet. A tak kroky, které k němu vedou, musejí být udržitelné. Mně pomohlo si uvědomit, co k němu rozhodně nevede a to postupně, pomalými udržitelnými kroky odbourávat. A byť to zpočátku byly malé nenápadné změny, vedly k úplně novým návykům a veliké redukci nefunkčních schémat, která jsem při důkladné revizi svého nitra najednou objevila. 

Jen to nejlepší je pro mě dobré! Teď už to vím a také vím, že skutečně dle této věty žít vyžaduje zejména velkou míru sebedisciplíny. Je lidskou přirozeností žít často přesně naopak. A tak je dobré se na tu cestu alespoň vydat a nachystat si ji tak, abychom z ní nesešli. Abychom měli chuť jít dál. Už navždy. Jste-li na začátku a chystáte první krok, zkuste to TUDY.